Pískomil v Ádru
Konečně to dopadlo. Po sehnání spolulezce, domluvě termínu a slušné předpovědi počasí se budím těsně po třetí. Chvíli ještě pozoruji hvězdnou oblohu. Mám čas. Budík je na čtvrtku. Nesnídáme, na to je ještě brzo, a rychlou chůzí míříme nočním skalním městem k Milencům. Komíny jsou temnější než kdy jindy, ale po vylezení z nich pod vrcholovou hlavu, se na obzoru bledě modrá pomalu mění na růžovou. Po slanění balíme čelovky s přáním, aby jsme je už dnes nepotřebovali.
Na řadě jsou Tyroláci a Luboš. S přehledem zahání ranní chlad na Jódlovačce. Krasavice je na mě. Nebyl jsem za Pískovnou už několik let, ale k nástupu jsme díky vykácenému lesu trefili na první pokus. Dobírám Luboše k 1.kruhu a pak už se zajišťuji na vrcholu, kde nás zastihli první paprsky vycházejícího slunce. Dle meteorologů mají dnes teploty vystoupat až ke třiceti stupňům. Ráno bylo osm. Na Vévodu jsem si vybral Vlnkovou, kterou jsem jako jedinou ještě nelezl ( ty ostatní před dvaceti a více lety:). Mám radost z OS přelezu. Scházíme k jezírku, kde je ještě klid a slunce se odráží od nezčeřené hladiny. Pár temp ve studené vodě, osušit se do trika a vyrazit na další cestu čekající hned za rohem. Kitzbühel. Stále ještě lezeme ve stínu a pro Luboše nepředstavuje rajbas výrazný problém.
Po cestě ke Gilotině potkáváme první skupinky turistů. Při přesunech a balení pod skalou shltneme něco k jídlu a hlavně doplňujeme tekutiny (za den asi 4 l ). Při překroku nad druhým kruhem na Staré cestě jsem si na smyčku, která tam jde zahodit, vzpoměl až po. Tak jsem se trochu vybál. Máme polovinu za sebou, něco málo přes hodinu na cestu. Trochu už cítím únavu. Starosta už je kromě nástupové spáry celý na slunci. Na plošině s borovičkou si připadáme jak na pláži, jen slunečník nám schází. Při nástupu do žlábku nemohu pochopit, že jsem ho kdysi vylezl bos a protože jsem se domníval, že cestu znám, nečtu průvodce a nad prvním stavěním bloudím. Jdu doprava přes kruh na vrchol (jakási sedmová varianta), tak alespoň nemusíme stavět.
Luboš se smaží na hraně Štěpánky a na úvazu mu vlaje plína do které si otírá pot z bříšek prstů. Naštěstí jistím ve stínu za rohem, lezečky napůl zuté, s očekáváním hlasitého "zruš". Komíny na Starostovou jsou tentokrát celkem příjemnou záležitostí a vrcholová spára na hlavu je taky ve stínu. Zápis do knížky a hurá dolů. Už vidíme, že pokud se nic špatného nestane, tak by to mohlo dopadnout. Seklo se lano. Opouštím slaňák směrem šikmo vzhůru, po pár metrech komínu uvolňuju zkroucené lano zpoza bloku a vracím se zpět. S batohy na zádech kráčíme přes prosluněnou paseku k Ozvěně. Luboš urychleně nastupuje do Železného přátelství, aby stihl pomalu se sunoucí mizející stín od mohutného stromu. Od posledního kruhu už to je stejně po rozpálené hraně, ale Luba se s tím nemaže a za chvíli si podáváme ruce u vrcholové knížky.
Zbývají dvě cesty. Nakonec si necháme Krále, tady mi stačí Stará cesta. Spolulezec si zvolil Laibach variantu na Dvorskou. No, přinejhorším to odsedím, hlavně abych to vylezl. Luboš nastoupil a vzápětí je u čtvrtýho. Je vidět, že je to jeho parketa, tak se tím jakoby mimochodem prošel. Nad čtvrtým přišla na řadu zase plína, ale na variantu varianty po oblinách v kolmým je přece jen moc teplo. Luba si odskočil a vylezl to normálně. Sedět jsem nemusel, nicméně jsem rád, že to mám za sebou. Kameraman Libor, který nás provází od rána mezitím tvrdě usnul, tak ho budíme a jdeme to uzavřít do komína na Krále. Lahůdka nakonec. Vrchol. Stisk rukou. Slanění. Hospoda.
<< Zpět